moje

video, foto, mp3

láska a flirtování

práce a peníze

kultura, zábava

škola a studium

hry a koníčky

sex a erotika

život a smrt

drogy a závislost

internet, www

nemoc a zdraví

humor, vtip

kosmetika, vizáž

cestování a svět

města, obce, místa

rodina a děti

auta a motorky

sport a soutěže

věda a technika

zvířata a rostliny

pravda a lež

jídlo a pití

mixle v pixle

Hrdinové

neni

Správce:

d4b129d1e4 kopl	24.06.2010 20:24 odkaz na cz.iq-test.eu
osobni stranka muž dobrozlak	01.05.2009 12:40 Obyčejný fanda - Hrdina budoucnosti
muž ObycejnyFanda	22.01.2009 21:15 Jan Radecký z Radče Narodil se jako syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie Bechinie z Lažan. V roce 1785 se stal kadetem armády Habsburské monarchie, jeho kariéra nabrala prudký vzestup v bojích proti francouzské revoluci a posléze v napoleonských válkách. V roce 1801 se stal rytířem Řádu Marie Terezie. Vyznamenal se v bitvě u Wagramu, pročež se stal komandérem Řádu Marie Terezie. V letech 1809–1812 byl náčelníkem generálního štábu rakouských vojsk a dohlížel na reorganizaci rakouské armády. Rezignoval poté, kdy byla velká část jeho návrhů reformy zamítnuta jako příliš nákladná. Pomník maršála Radeckého na vídeňské Ringstrasse. V roce 1813 jej generalissimus rakouských vojsk kníže Karel Filip Schwarzenberg jmenoval náčelníkem svého štábu, kteroužto hodnost si podržel během celého tažení proti Napoleonovi. Byl autorem spojeneckých plánů bitvy u Lipska. Po protinapoleonském tažení vystřídal různé funkce, ale prosazováním u ostatních velitelů nepopulárních vojenských reforem si udělal mnoho nepřátel, kteří jej nakonec roku 1829 na čas odklidili na post velitele olomoucké pevnosti. V letech 1829–1831 přebýval v Olomouci a sídlil tam v Edelmannově paláci (od roku 1892 tam má pamětní desku) na Horním náměstí, zlepšil sanitární podmínky města, vysušoval okolní mokřady a vysazoval stromy. V roce 1831 byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a provedl jejich rozsáhlou reorganizaci. Během roku 1848 musel pro nedostatek mužů vyklidit většinu rakouských území v Itálii, udržel však proti značné přesile nepřítele pevnost Veronu. Když pak konečně dostal posily, porazil podstatně početnější spojená vojska italských revolucionářů a sardinského království v bitvách u Custozzy a Novarry, což vedlo k rezignaci sardinského krále Karla Alberta. Na počest těchto jeho vítězství složil (roku 1848) rakouský skladatel Johann Strauss starší slavný Radeckého pochod. V roce 1850 byl v souvislosti s napětím mezi Pruskem a Rakouskem poslán v čele dvou armádních sborů o síle asi 14 000 vojáků do Olomouce a tato manifestace síly nakonec významně přispěla k uzavření tzv. „Olomoucké punktace“. V letech 1850 – 1856 byl Radecký generálním guvernérem lombardsko-benátského království a velitelem II. armády. Aktivní vojenskou kariéru ukončil po 72 letech, po odchodu do důchodu rychle chátral na těle a na duchu. Jeho manželkou byla Franziska hraběnka von Strassoldo-Graffenberg (1779 – 1854), se kterou měl pět synů a tři dcery.
a5e0eee763 Antonín Svatoš	07.10.2007 15:37 svatoš
a5e0eee763 Antonín Svatoš	29.08.2007 13:42 a
osobni stranka muž Great	16.04.2007 23:02 odkaz na www.lib.cas.cz
osobni stranka muž Great	12.02.2007 22:14 Generál Heliodor Píka (3. července 1897 – 21. června 1949) byl z nejvýznamnějších československých legionářů. Životopis narozen 3. července 1897, Štítina u Opavy, v rodině vesnického koláře Ignáce Píky 1915, po studiích na českém gymnáziu, místo zamýšlených studií farmacie, odveden k zeměbraneckému regimentu v Opavě a následujicího roku odeslán na haličskou frontu 1916 se dobrovolně nechal zajmout ruskými jednotkami, aby se přidal k Československým legiím bojujícím proti Rakousku-Uhersku v 1. světové válce podzim 1917 na příkaz T.G. Masaryka přesun částí legií na západní frontu, lodí do Le Havre, a jejich intenzivní vojenský výcvik jaro 1918 nasazení čs. legií na alsaské [1] frontě, Píka mezi vyznamenanými počátkem 1919 návrat domů, do vznikajícího Československa, ihned nasazen v boji proti polské armádě ve sporu o Těšínsko, v létě 1919 přesunut na slovenskou frontu, ale v zápětí vyslán na studia na vojenské akademii [2] v Saint-Cyr ve Francii 1920, po jejich uzavření a návratu do ČSR, učitelem na vojenské akademii v Hranicích 1921 sňatek s Marií Sehnalovou 1922 narození syna Milana 1923, jako kapitán, povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze 1926–28 studium na Vysoké škole vojenské [3] v Paříži, jako jeden ze tří československých důstojníků 1932 vojenský atašé v Bukurešti, Rumunsko bylo spojencem z Malé dohody, a považováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku 1937 návrat na ministerstvo obrany 1938 aktivní pokusy o odboj proti Hitlerově okupaci Československa, také získává příslib Jugoslávců a Rumunů na materiální pomoc při případné německé agresi 1939 utíká, přes Francii, do Londýna, kde Janu Masarykovi nabízí své služby, Píka je ale vyslán prezidentem Benešem do Bukurešti, jako vojenský vyslanec pro Balkán, kde pomáhá demobilisovaným vojákům, československým a maďarským uprchlikům z Protektorátu 1940, po fašistickém puči v Rumunsku, a krátkém zatčení Píky a jeho spolupracovníků, přesun do Istanbulu tam se Píka setkává s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který žádá Píku o předání žádosti Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem a založení vojenského vyslanectví v Moskvě – Beneš souhlasí 1941 další Svobodova návštěva v Istanbulu, spolu se sovětským generálem Fokinem navrhují Píkovi, jako představiteli londýnské exilové vlády, vytvoření československých jednotek na území SSSR a konkrétní zpravodajskou spolupráci s Moskvou Píka, po konsultacích s Benešem, který také v Londýně 18. července 1941 podepisuje sovětsko-československou vojenskou dohodu, se stává vojenským atašé, velitelem mise Československé armády v Moskvě v srpnu varuje v tajném dopise Beneše, že Sovětům nejde o svobodné Československo, ale o "diktaturu proletariátu" – oba ale nadále spolupracují se Sověty, jako s významými spojenci proti Píkově působení protestují a intrikují zástupci KSČ v Moskvě – mezi nimi Gottwald, Kopecký – protože zastával politiku Benešovy Československé exilové vlády 1942 Píka ze sovětských zajateckých táborů dostává čs. vojáky (všech národností, jako i Rusíny) a formuje jednotku čs. armády v Buzuluku, společně se Svobodou čelí tlaku Gottwalda na zpolitizování jednotky. v září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda přesouvá na frontu do oblasti okolo Kyjeva, v listopadu se Píka účastní slavnostniho podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy v srpnu 1944 obsazuje wehrmacht Slovensko, Píka žádá sovětské velení o podporu slovenských povstalců Rudou armádou, a je vyslyšen – Stalin vydává příkaz k dodávce zbraní na Slovensko a zahájení karpatské operace maršálem Koněvem s postupem Sovětů na československé území Píka žádá, aby byl velitelem osvobozovacích jednotek jmenován Svoboda – ale neuspěje protestuje i proti postupu Rudé armády na Zakarpatské Ukrajině – sovětské velení ale plně spolupracuje s Gottwaldem a Píku ignoruje v květnu 1945 se Píka, dekorován i dvěma sovětskými vyznamenáními, vrací do Prahy a je jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády generála Bočka 1948, po únorovém puči, falešně obviněn svými komunistickými protivníky ze „zrady“ a v politickém "procesu" “odsouzen“ oběšen 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory – první justiční vražda nastupujícího totalitního režimu později je zatčen i Píkův syn Milan, za války letec Britského královského letectva (Royal Air Force), ale jeho pronásledování je na Svobodův nátlak zastaveno v roce 1968 je s pomocí prezidenta Svobody proces s Píkou obnoven – vojenský soud v Praze konstatuje jeho nevinu a plně ho rehabilituje v 90. letech se veřejnost o Píkovi dovídá celou pravdu, Česká televize vysílá dokument „Proč vás zabili, generále?“, vycházejí o něm knihy, 1991 uděluje Píkovi in memoriam prezident Havel Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války, občané Plzně a rodné obce Štítiny mu odhalují památníky, po Píkovi je pojmenováno i středisko Armády České republiky v Opavě
adde5b5422 lucy	16.12.2006 15:12
osobni stranka muž Great	09.07.2006 20:30 pplk.Josef Mašín Narodil se v roce 1896 v Lošanech u Kolína na rodinném statku. Byl od mládí velmi bystrý a národně uvědomělý. Po studiu základní školy, vystudoval i gymnázium. V roce 1915, po maturitě, narukoval v rámci mobilizace ve válečném stavu povinně jako 19-ti letý do tehdejší c. a k. armády. Nechtěl však bojovat pod habsburským praporem, pod praporem mocnářství, v jehož rámci již 400 let jeho země byla začleněna. Nechtěl bojovat proti Rusům, jež považoval za sbratřený slovanský národ. Proto skoro ihned po příchodu na frontu (v létě 1915) přeběhl při nejbližší příležitosti, stejně jako mnoho jiných k Rusům do zajetí. Ze zajetí se dostal brzy do tvořící se čs. jednotky v ruské armádě (květen 1916), kde konečně mohl bojovat, pod českým praporem, v rámci 1. čs. střel. pluku, za svobodu svého národa a jeho budoucnost. Několikrát byl v bojích raněn, několikrát vyznamenán. Zúčastnil se mnoha slavných bitev čs. legií v Rusku. V rámci 1. stř. pluku byl velmi oblíben, a považován za jednoho z nejudatnějších jeho příslušníků, o čemž svědčí i to, že v krátké době byl vyznamenán všemi 4 stupni ceněného ruského vyznamenání, kříže sv. Jiří, čímž získal pocty tzv. svatojiřského rytíře. Blízcí přátelé mu říkali „Pepek“. Účastnil se mnoha významných rozvědek, proslavil se jak v bojích u Zborova a Bachmače, tak i v bojích na sibiřské magistrále. "...Není náhodou, že právě dnes na něho vzpomínáme. Byl to on, kdo ve slavné zborovské bitvě, s hrstkou nejchrabřejších jako jestřáb vnikl až do třetích linií rakouských zákopů. A když se musel vrátit, protože za ním nikdo nepostupoval, ustoupil s těžce zraněným druhem na zádech. Je-li Zborov symbolem vzniku naší armády, je Mašín personifikací všeho toho, co nazýváme Zborovem. Statečný, průbojný a věrný až do smrti..." tak při výročí bitvy u Zborova, na něho vzpomněli pamětníci, jeho druzi, kteří s ním bojovali v čs. legiích. Do vlasti se vrátil až 6.2. 1920 jako štábní kapitán pěchoty (bylo mu tehdy teprve 24 let). Později, v r.1923, přešel k dělostřelectvu. Sloužil v Českých Budějovicích. Od r. 1927 působil v Olomouci, od r. 1929 u 1. děl. pluku „Jana Žižky z Trocnova“ v Ruzyni, jako přímý zástupce gen. Přikryla, velitele pluku. Ještě 18.června 1929, tehdy již major, se oženil v Olomouci se Zdeňkou Novákovou, s níž měl nakonec 3 děti: Ctirada (1930), Josefa (1932) a Zdeňku (1933). V osudném roce 1938 již byl podplukovníkem a nacházel se tedy, jak jsem již uvedl u dělostřeleckého pluku v Ruzyni. Nastával pro něho nový boj, boj za vlast, kterou pomáhal v první světové válce osvobodit z okovů. Nenáviděl Hitlerův nacismus a jeho rozpínavost, kterou s obavami sledoval. Netušil však, že brzy bude nucen se rozhodovat mezi láskou k vlasti a láskou ke své rodině a rodinnému životu. Vzhledem k vyhlášené mobilizaci se připravoval na boj. Po mnichovské zradě zahraničních spojenců Československa se těžko smiřoval s tím, že jsme se nebránili, viděl v tom konec všeho, byl zcela zdrcen. Pomýšlel i na sebevraždu stejně jako mnoho ostatních zdrcených vojáků naší prvorepublikové armády v osudném roce. Od té doby dle přátel chodil již jen jako tělo bez duše, zklamaný. V březnu 1939 po zprávách o blížící se okupaci se chtěl se svou jednotkou postavit znovu na odhodlaný odpor. Bylo mu v tom přímým fyzickým zákrokem některých důstojníků zabráněno. Chtěl však splnit za každou cenu povinnost svého svědomí, své cti vojáka a čs.legionáře. Pokoušel se tedy alespoň zničit vojenský materiál (chtěl vyhodit budovy s materiálem do povětří), jen opětovným fyzickým zákrokem mu v tom bylo jinými důstojníky zabráněno. "…Tehdy přišel domů v uniformě bez nárameníků, bez vyznamenání, se stopami zápasu na rukou a obličeji…" vzpomínala paní Mašínová, jeho manželka. V noci na 14.3. 1939 byl za to nadřízenými suspendován a obžalován pro vzpouru. Podařil se mu však ještě před záborem kasáren husarský kousek - zachránit s pomocí spolupracovníků náklad pěti automobilů zbraní a munice (!). Zachráněný materiál (rozsáhlý arzenál, vzhledem k možnostem) ukryl na několika místech pro budoucí povstání, které předpokládal, a do něhož se hodlal zapojit, jak také ihned po příchodu Němců učinil. Nejprve sám individuálně nijak neorganizován se pokusil o několik sabotáží, později jako jeden ze zakládajících členů tajné vojenské odbojové organizace Obrana národa, vedl a organizoval mnoho sabotážních připravených akcí, přičemž projevoval velkou odvahu a iniciativu. V Obraně národa se seznámil s pplk. Josefem Balabánem a později i se škpt. Václavem Morávkem, s nimiž v rámci Obrany národa vytvořil známou zpravodajskou trojici, pro kterou se vžil název "Tři králové". To proto, že se pod všechny své provedené akce podepisovali B+M+M. Vytvořili velkou síť spolupracovníků, s jejichž pomocí získávali cenné informace o nepříteli, které posílali pomocí udržovaného radiospojení exilové čs. vládě do Londýna. Jednou z jejich největších sabotážních akcí byl připravovaný atentát na druhého muže třetí říše - Himmlera. Atentát byl připravovaný na leden 1941 přímo v Berlíně. Jen náhodou se stalo, že tehdy Himmler smrti unikl. Jeho vlak pro poruchu přijel na jiné nádraží. Mimo to provedli řadu sabotážních akcí, z nichž některé dokonce i v Německu. Další řady provokací a drobných sabotáží prováděli i přímo proti pražské služebně Gestapa, která jim stále šla tvrdě, ale bezvýsledně, po stopě. Tehdy se jim též podařilo navázat kontakt s dvojitým agentem Paulem Thümelem (v rámci čs.tajné služby krycí kód A-54). Tušili jeho dvojí hru, proto mu zcela nevěřili, a to i přesto, že jeho „pravost“ potvrdil radiově i plk. Moravec z Londýna, velitel zpravodajského oddělení. Za všechny cenné získané zprávy, často světového dopadu, týkající se tajných Hitlerových plánů, si nechal A-54 vždy tučně zaplatit (prozradil např. m.j. i německý plán útoku na SSSR). Gestapo po Třech králích stále intenzivně pátralo. Balabán s Mašínem a Morávkem zároveň také shromažďovali další zbraně pro domácí odboj. Vydávali a sami roznášeli ilegální odbojový časopis "V boj". Pražskou úřadovnu Gestapa, včetně jejího šéfa Geschkeho, přiváděli k zuřivosti svým neustálým unikáním z nastražených léček a akcemi, které prováděli tak neohroženě. Jejich přímým dopadením se zabývalo protišpionážní oddělení pražského Gestapa, pod vedením komisařů Fleischera a Abendschona. Stali se jednou z nejaktivnějších částí Obrany národa. Pro zpravodajské oddělení čs. exilové vlády v Londýně byli velmi důležití, jelikož se pro plk.Moravce stali očima a ušima v protektorátu, kde život v ilegalitě byl stále těžší a těžší. Denně je na každém kroku stíhala smrt, což věděli. Gestapo hlídalo na každém kroku Mašínovu rodinu, ke které se nemohl ani přiblížit, protože všude číhali stráže, aby jej takto dopadly. Přesto se podařilo Mašínovi několikrát tajně se s rodinou sejít. Mezi oblíbené sabotážní akce patřilo ničení kotelny přímo pražské úřadovny Gestapa v Petschkově paláci, které prováděli Tři králové výbušninami, které byli maskované jako brikety. Tyto potom míchali mezi náklad briket určených pro Petschkův palác. Zhotovení výbušniny a provádění celé akce byl Mašínův „patent“, stejně jako další typy sabotáží a konspiračních opatření, často vskutku originálních. V dubnu 1941 se Tři králové napojili na organizaci tzv. Prstýnkářů, odbojové organizace, která vznikla z Němci rozpuštěného Svazu rotmistrů a poddůstojníků, v jejichž čele stál bývalý rtm. Antonín Svatoš. Do jejich sítě se však podařilo dostat konfidentu Gestapa Antonínu Neradovi (který byl bývalým rotmistrem naší armády). Ten informoval Gestapo o připravované schůzce pplk. Balabána s Prstýnkáři v lékárně na Velvarské třídě v Dejvicích. Balabán si byl bezpečím setkání tak jist, že odmítl i doprovod Mašína a Morávka. Šel sám, bez zajištění. Hned jak vystoupil z tramvaje, vrhli se na něho připravení příslušníci Gestapa. Bránil se přesile, podařilo se mu dát se na útěk. Gestapáci však po něm zahájili střelbu, a zasáhli ho. Byl dopaden a zraněný převezen do nemocnice, kde ležel v horečkách, přičemž nic zásadního neprozradil. Od té doby zůstali již jen dva „králové", kteří pokračovali nadále v odbojové činnosti. Nevzdali se zároveň naděje na osvobození svého druha. Dne 13.5. 1941 se pokoušeli spolu s radistou Františkem Peltánem spojit s Londýnem tajnou vysílačkou z nuselského bytu ve slepé ulici Pod Terebkou. Gestapo se o vysílání „nějaké skupiny čs. odboje“ na základě zrady dozvědělo a šlo najisto. Během spojení s Londýnem se ozvaly rány na dveře. "Otevřete! Geheime Staat Polizei! Otevřete!" dobývalo se Gestapo silnými ránami do bytu. Při zákroku Gestapa asistovali i protektorátní četníci. Mašín se připravoval na obranu, chtěl krýt únik svých dvou druhů. Ti mu v tom chtěli zabránit s konstatováním, že má děti. Umožnit útěk Mašínovi a Peltánovi chtěl naopak Morávek, který je chtěl krýt. Mašín se však nenechal zadržet a hnal se s nadávkami ke dveřím. Znenadání otevřel dveře bytu, v každé ruce pistoli a na překvapenou přepadovou skupinu Gestapa zahájil okamžitě přesnou rychlou palbu, přičemž Morávek s Peltánem urychleně ničili šifrované zprávy a uklízeli materiál pro rychlý únik. Podařilo se mu několik Gestapáků zranit, jednoho (komisař Mischke) těžce střelou do břicha. Gestapo střelbu, po počátečním překvapení, zuřivě opětovalo, přičemž Mašína zasáhli a on upadl na zem. Stále se však bránil. Ležícího plk. Mašína se z bytu pokoušel střelbou nyní krýt škpt. Morávek, který ho nechtěl opustit, i když už měli připravenou cestu - po ocelovém lanku (které použili na uzemnění při vysílání) z okna, které bylo 15 m na zemí. Najednou se Morávkovi vzpříčil náboj v komoře a než se mu podařilo vzpříčený náboj z komory dostat, Gestapo se vrhlo lačně na zraněného Mašína, ležícího v louži krve na chodbě. Zuřivě se jim bránil, kopal a mlátil kolem sebe, přičemž jim způsobil několik těžkých pohmožděnin. Měl zlomenou nohu o zábradlí ve schodišti. V zoufalství se chtěl Mašín pistolí, kterou vší silou svíral, i když jím Gestapáci cloumali, zastřelit. Gestapáci mu v tom však rychle zabránili střelou do zápěstí ruky svírající zbraň. Morávkovi s Peltánem se podařilo, s těžkým srdcem, že zde nechávají Mašína, z beznadějné situace zmíněným způsobem po lanku oknem uniknout. Během tohoto úniku si o lanko Morávek uřízl levý ukazováček a Peltán si zranil při dopadu na zem nohy. Zraněného Mašína, který byl v bezvědomí, Gestapo odtáhlo s opovržením ven a po slovech vrchního komisaře "...Naložte tu bestii a na Pankrác s ní!" ho nemocniční zřízenci naložili do policejní sanitky a odvezli do vězeňské nemocnice na Pankráci. Mašín byl ve vážném stavu - měl zlomenou levou nohu v bérci, střelnou ránu v boku, v noze a prostřelené zápěstí, mnoho pohmožděnin, silnou ztrátu krve. Gestapo ještě tehdy netušilo jak cennou kořist získalo. Tušilo však, že to je dobrý úlovek, proto měli velký zájem na tom, aby Mašín nezemřel. Vyhláškami s Mašínovou fotografií a tvrdými výslechy odbojářů se snažilo Gestapo zjistit, koho to v bezvědomí mají v nemocnici na Pankráci. Podařilo se jim udržet ho při životě. Když se probral z bezvědomí, okamžitě začali gestapáci s tvrdým výslechem. Mašín neodpovídal, nakonec pouze na jejich německé a česko-německé dotazy odpověděl úmyslně česky: "...Jsem československý důstojník a nemůžete na mně žádat, abych cokoliv prozradil. Jsem vázán přísahou..." Byl podroben těžkým výslechům. Přitáhli k němu dokonce i zatčeného, předtím mučeného, pplk. Balabána, který však prohlásil, že Mašína nezná a nikdy ho neviděl. Mezitím Morávek neúspěšně organizoval několik akcí, které měli z pankrácké nemocnice Mašína osvobodit. Nechtěl ho nechat Němcům napospas, zvláště když byla šance ho z nemocnice, která nebyla tak střežena jako samotné vězení, dostat. Akce by se zdařila, mezitím však gestapáci stihli chyceného Mašína, přestože byl zraněný, převézt do věznice, kde byl podroben několika surovým výslechům. Tehdy se Mašín v zoufalství pokusil vícekrát o sebevraždu ve snaze uniknout mučení. Např. narazil hlavou na topení, potom si prokousl tepnu. Následky mučení byl tak zničený, že ztrácel i svou lidskou podobu. Pokusil se několikrát i o zoufalý útěk. Byl vždy chycen a surově zbit do bezvědomí. Přesto nic neprozradil, zatvrzele mlčel. Nakonec Gestapo zjistilo o koho se jedná, zatklo i jeho manželku, kterou rovněž mučilo. Ze zuřivosti nad jeho mlčením ho dokonce odvedli gestapáci k jeho ženě, kterou tak dlouho neviděl. Nic neřekl, jen na ní hleděl, nedaje na sobě nic znát. Gestapo došlo k závěru, že jej těžko zlomí. Byl pevný, během výslechů nic neprozradil, a navíc vinu ostatních zatčených odbojářů bral často na sebe. Již dříve Gestapo na něho nasadilo ve vězení, kde až do té doby byl v samovazbě, jiného vězně, který byl donucen, aby z Mašína něco dostal. Bezvýsledně. Mašín napsal tajný moták, který uschoval ve své cele. Zde byl po válce tento moták nalezen. Obsahoval morální poselství jeho rodině, hlavně jeho synům. Do Prahy v té době přijel nechvalně proslulý SS gen. R. Heydrich, který byl čs. parašutisty Gabčíkem a Kubišem (paraskupina Anthropoid), vyslanými čs. vládou z Anglie, kde se pro svůj úkol vycvičili, zabit v Praze při připraveném atentátu. V následné pomstě Němců (tzv. heydrichiádě), kdy se krutě za smrt Heydricha mstili na českém národě, kdy tekly potoky české krve, končil i Mašínův život. Za stanného práva byl v červnu 1942 popraven zastřelením. Jeho poslední slova údajně byla "...Ať žije Československá republika....". Tak padl čs. legionář, důstojník naší předválečné armády, příslušník čs. domácího odboje, čestný a hrdý vlastenec - podplukovník Josef Mašín. Po válce byl povýšen a vyznamenán in memoriam čs.válečným křížem. Jeho synové Ctirad a Josef Mašínovi, na základě poselství a odkazu svého otce, později následkem komunistického puče v únoru 1948, založili v r. 1950 tajnou protikomunistickou organizaci. V roce 1953 se přes NDR probili do Západního Berlína.
muž Big	08.06.2006 20:43
muž Oilmen	08.06.2006 20:39
osobni stranka muž Great	07.06.2006 07:47 Václav Morávek Štábní kapitán Václav Morávek (8. srpen 1904, Kolín – 21. březen 1942, Praha) byl nejmladším členem legendární odbojářské trojice Mašín, Balabán, Morávek, přezdívané pro její husarské kousky Tři králové, která působila na území Protektorátu v letech 1939-1942. Morávek vydržel na svobodě ze slavného trojlístku nejdéle. Padl 21. března 1942 při přestřelce s agenty gestapa. Václav Morávek se narodil 8. srpna 1904 v Kolíně. V roce 1923 odmaturoval na kolínském gymnáziu a posléze nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Ve 30. letech byl s hodností štábního kapitána velitelem dělostřelecké baterie v Olomouci. Po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl Morávek demobilizován a přidělen jako úředník k pracovnímu úřadu v Kolíně. V létě 1939 se Morávek zúčastnil založení diverzní a zpravodajské skupiny v rámci tzv. Obrany národa. Jádrem této skupiny byli Morávek, Mašín a Balabán - pozdější Tři králové. Morávek byl pro skupinu cennou posilou. Byl vynikající střelec (předválečný přeborník Československé armády ve střelbě z pistole) a všude s sebou nosil dvě pistole a spoustu zásobníků. Když se ho Mašín zeptal, v co vlastně věří, odpověděl mu legendární větou: „Věřím v Boha a ve své pistole!“ Morávek (krycím jménem León, Vojta či Ota) vynikal mezi Třemi králi místy až ztřeštěnou odvahou. Krom toho, že se vysmíval gestapu tím, že na jeho pražské velitelství pravidelně doručoval ilegální časopis V boj!, neváhal navštívit v převleku oblíbenou hospodu Oscara Fleischera, šéfa skupiny pověřené jeho dopadením, a nechal si od něj připálit cigaretu. Poté mu poslal přátelskou zdravici s upozorněním na toto setkání - přes jeho šéfa. (Rozzuřený Fleischer prý po seznámení se s touto neblahou správou vyrazil vzteky bez sebe na ulici a pozatýkal několik kolemjdoucích chodců. Posléze musel všechny propustit). Morávek byl několikráte obklíčen agenty gestapa, vždy však unikl a za ním zůstávali těžce ranění gestapáci, kteří se stali obětmi jeho střeleckého mistrovství. Po zatčení obou svých spolupracovníků Morávek zajišťoval spojení s Paulem Thümmelem. 21. března se s ním měl setkat poblíž Ořechovky. Vydal se tam společně s rotmistrem Václavem Řehákem. Schůzka však byla vyzrazena. Řehák, který šel napřed, byl dopaden agenty gestapa a Morávek tentokrát přecenil své šance. Zdá se, že velká část agentů totiž zůstala v úkrytu a Morávek tedy nabyl dojmu, že na útočníky stačí a s pistolemi v rukou se vrhl svému spolupracovníkovi na pomoc. Vzápětí se však z úkrytů vyhrnul zbytek gestapáků. Morávek pochopil, že je zle a dal se na útěk. Během útěku od místa setkání k topolům u Prašného mostu, kde padl mrtev, vypálil asi 50 ran a poranil blíže neurčený počet pronásledovatelů. Původně se předpokládalo, že spáchal sebevraždu, dnes se má ale za pravděpodobnější, že jej zabila kulka gestapa, jehož agenti pak uvedli do hlášení sebevraždu, aby zakryli nedodržení rozkazu chytit Morávka za každou cenu živého. 8. května 2005 mu český prezident Václav Klaus udělil „in memoriam“ (stejně jako Balabánovi a Mašínovi) hodnost generála.
osobni stranka muž Great	06.05.2006 12:53 odkaz na www.novinky.cz
žena DDDAB	05.05.2006 20:13 Heydrich, ty mi hráš do noty, Hony
žena DDDAB	05.05.2006 20:12 neuvěřitelnej člověk ten Winton
osobni stranka muž Great	17.04.2006 18:35 odkaz na www.tajemstvi.mysteria.cz
osobni stranka muž Great	20.03.2006 21:56 Sir Nicholas Winton ZÁCHRANNÁ MISE V ČESKOSLOVENSKU Když si tehdy devětadvacetiletý muž krátce před Vánocemi roku 1938 balil zavazadla na lyžařskou dovolenou ve Švýcarsku, nevěděl, že místo toho odjede do Prahy, kde se ujme záchranné mise a vezme na sebe obrovský úkol zorganizovat evakuaci ohrožených dětí z Československa. Stane se z něj britský „Oskar Schindler“. Winton na to vzpomínal následovně: „Všechno se to stalo během jednoho telefonického rozhovoru v prosinci 1938. Chystal jsem se odjet příští pondělí lyžovat se svým přítelem Martinem Blakem. Zavolal mi a řekl prostě: , Zrušil jsem dovolenou a doufám, že uděláš totéž. Odjíždím do Prahy. Dostal jsem velice zajímavý úkol a potřebuji tvou pomoc. Mám hrozně naspěch a nemám čas na podrobnosti, ale moje adresa je hotel Šroubek Praha. Přijeď, jak nejdřív můžeš.´ “ Bez meškání zrušil dovolenou a zamluvil si letenku do Prahy. Když dorazil do hotelu Šroubek, Blake mu začal vyprávět o uprchlících, kteří utíkají ze Sudet do Československa před příchodem Hitlerovy armády. Martin byl vyslán britským výborem pro uprchlíky z Československa (BRCR) a snažil se ze země dostat dospělé (především politiky, intelektuály a umělce). Nevyřešenou otázkou zůstávaly ŽIDOVSKÉ DĚTI. Výbor BRCR měl od mnichovské krize v Praze kancelář, kterou vedla Doreen Warrinerová. Její členové pomáhali dostávat do bezpečí ty dospělé, kteří byli nejvíce ohroženi. Neexistoval nikdo, kdo by zorganizoval hromadný odjezd ohrožených dětí, dokud se na scéně neobjevil Nicholas Winton. Vyřešit tento problém bylo nesmírně těžké. Pomoc potřebovaly tisíce dětí. Rodiče dětí stáli před kanceláří a byli ochotní zůstat v ČSR, najde-li se způsob, jak děti dostat do bezpečí. Někteří byli bohatí, jiní neměli ani na oběd. Nejhorší byl fakt, že nikdo nemohl rodičům zaručit, jestli se se svými dětmi po válce v Anglii setkají. Winton si uvědomoval, že musí sepsat seznam nejnaléhavějších případů. V Praze existovalo pět výborů, které se zabývaly jednotlivými skupinami uprchlíků: židovskou, komunistickou, rakousko-německou a politicky exponovanými spisovateli. Winton se snažil s těmito výbory jednat, ale všichni jejich členové byli tak zaneprázdnění, že odmítali s Wintonem jednat. Nicholas se tedy chopil iniciativy sám, obtelefonoval všech pět výborů a řekl jim, že mu byl předložen pouze jeden seznam; pokud nedostane do čtyřiadvaceti hodin ty ostatní, použije jen jeden. Zvolená strategie měla úspěch. S pomocí všech pěti výborů byl sestaven seznam, z něhož byly vybrány děti nejvíce ohrožené. (Při této příležitosti se Wintonovi dostala do rukou mapa s daty, kdy má Hitler v úmyslu obsadit různé evropské země. Nikdo jí ale nevěřil...). Už za týden přinesla akce ovoce a transport asi 20 dětí odlétal do Švédska. Jako neoficiální osoba mohl Winton jednat tam, kde zaměstnanci různých výborů byli sledováni nacisty. Navštěvoval tábory, angažoval se u Červeného kříže a neuvědomoval si, že je v Praze jen na dovolené se souhlasem zaměstnavatele. Winton proto požádal svého šéfa, aby mu dovolenou prodloužil aspoň o týden. Zůstal v Praze ještě deset dní a vrátil se do Londýna vybaven stovkami snímků a podrobnostmi o dětech, které byly napsány na seznamu. Obracel se na různé organizace, ale bez úspěchu. Buďjim chyběly finance, nebo měly plný stav. Věděl, že se bez oficiálního pověření daleko nedostane a když výbor BCRC otálel s vydáním takového pověření, vzal celou věc do vlastních rukou. Pro začátek dal vytisknout na dopisní papír záhlaví „Britský výbor pro uprchlíky z Československa (BCRC)“. Pod tím stálo výraznými písmeny Dětská sekce a ještě níž Wintonova soukromá adresa. * Než začala opravdová záchranná akce, bylo se třeba obrátit na britské ministerstvo vnitra. Jeho úředníci se ptali: „Nač ten spěch?“ Nikdo ještě nebral Hitlera jako hrozbu vážně. Protože Wintona nikdo nesponzoroval a vše dělal na vlastní pěst, bylo všechno ještě složitější a zdlouhavější. Než dostal víza, musel předložit žádost pro každé dítě zvlášť, dále lékařské vysvědčení a důkaz, že je pro dítě připravený domov a má ručitele nebo pěstouna, který je ochoten ho živit a posílat do škol až do sedmnácti let jeho věku. Dále musel složit záruku padesát liber na možné vrácení dítěte zpět do země. Aby obdržel co nejlepší výsledky, dal Winton vytisknout karty s fotografiemi, jejich jmény a věkem, aby si budoucí ručitelé mohli vybrat. Kvůli liknavosti z nepochopení situace a pro nedostatek lidí vydávalo cizinecké oddělení ministerstva víza tak pomalu, že lidé, kteří řídili exodus dětí v Praze, museli dokumenty falšovat. Každé dítě muselo mít své britské i tranzitní vízum, bylo třeba zamluvit vagóny a později celé vlaky na transport. První seznam dvaceti dětí, pro něž byly nalezeny domovy a sponzoři, předložil Winton 14. března 1939 – den před německou invazí a okupací toho, co ještě z Československa zbylo. Situace byla den ode dne horší, Winton nelenil a získával styky v rozhlase, v novinách, ve školách. Nabídky se jen hrnuly: od Židů a židovských organizací, křesťanských rodin a institucí, od duchovenstva, učitelů, lékařů. Wintonovou hlavní starostí bylo děti umístit, ale našli se i takoví, kteří jeho práci kritizovali. Vadilo jim rozdělení sourozenců. Winton na to odpovídal takto: „Uvědomte si, že v Británii byla hospodářská krize a lidé měli málo peněz. Nový domov nabízely dětem většinou nižší střední vrstvy. Přijmout jedno dítě byl obrovský čin. Kdybych byl čekal na rodiny ochotné přijmout dva sourozence, většina dětí by se byla nedostala pryč.“ * Když se londýnská kancelář Výboru BCRC měla zavřít, shromáždil jeho kolega Lewinsohn všechny důležité dopisy, články a zprávy, a místo toho, aby je zlikvidoval, věnoval je Wintonovi jako upomínku. Na závěr akce vzpomíná Winton následovně: „České železnice někdy vyhrožovaly, že nedovolí vlakům odjet, pokud nebude zaplacena vysoká částka, a já jsem dostal z Prahy naléhavou žádost o další finance. Ačkoli jsme měli velice málo peněz, vždycky se nám podařilo zaplatit včas. Některé požadavky německých úřadů byly směšné. , Máte zaplacený poplatek za psa?´ ptali se občas. Když někdo odpověděl, že psa nemá, nařídili mu, aby přišel nazítří s potvrzením, že nemá psa.“ Poslední transport – ten největší – měl odjet z Prahy 1. září 1939. Toho dne vtrhl Hitler do Polska a hranice byly proto uzavřeny. Na nádraží se už shromáždilo dvě stě padesát dětí, ale vlak nesměl odjet. Zoufalství rodičů, když se o osudném rozhodnutí dověděli, bylo nepředstavitelné. Všechny tyto děti odvezli později nacisté do koncentračních táborů. Vyhlášení války znamenalo konec dětských transportů. Hranice byly neprůjezdné. SEZNAM DĚTÍ PŘIVEZENÝCH DO 1. ZÁŘÍ 1939 Transporty z Prahy: 14. března 1939 20 19. dubna 1939 36 29. dubna 1939 29 13. května 1939 61 2. června 1939 123 1. června 1939 241 20. července 1939 76 2. srpna 1939 68 Různé transporty z Vídně atd. 15 Celkem 669 Winton se po válce tiše vrátil ke své úřednické práci. Na jeho činy by se asi zapomnělo, kdyby jeho žena Grete v roce 1988 neobjevila dokumenty se seznamy dětí a dopisy rodičů, které chtěl Winton vyhodit. Na dotaz, proč o záchranné misi neřekl ani své ženě, odpověděl: „Přeci každý muž má před svou ženou nějaké to tajemství“. Jeho chráněnci Wintona objevili až padesát let po tom, co jim zachránil život, a za velkého zájmu veřejnosti mu v Londýně v roce 1988 před televizními kamerami BBC poděkovali. BBC pozvala Wintona a jeho „děti“ do jednoho pořadu jménem „That\'s Your Life“. Tam se ocitl poté, co jeho žena předala dokumenty historičce Elizabeth Maxwelové. Setkání bylo překvapením pro obě strany. Winton nevěděl, že osoby sedící v publiku jsou zachráněné děti, a ony, že jemu vděčí za život. Šok, slzy a dojetí byly nefalšované.
osobni stranka muž Great	15.03.2006 20:49 Plukovník in memoriam Karel PAVLÍK * 19. října 1900 Hradové Střímelice † 26. ledna 1943 Mauthausen Při loňském svátku republiky – 28. října 1999 – byl prezidentem republiky vyznamenán medailí Za hrdinství plukovník in memoriam Karel Pavlík. Byla to náhoda? Před šedesáti lety, 14. března 1939, vstupují do Česko-Slovenska jednotky wehrmachtu. Němci tak vstoupili do republiky ještě předtím, než začaly rozhovory dr. Emila Háchy a Adolfa Hitlera. Nacisté se obávali možnosti obsazení zbytku ostravsko-karvinského revíru beckovským Polskem. Po osmnácté hodině vstoupili Němci do centra Místku. Část jednotek obsazovala město a druhá část postupovala dál. Právě tato část byla zastavena u Czajankových kasáren. Českoslovenští vojáci se střetli pravděpodobně s 84. pěším plukem, který patřil do sestavy 8. pěší divize pod velením generála Kocha. V budově bývalé továrny byl ubytován III. prapor pěšího pluku 8 “Slezského”. Mužstvo praporu tvořili z větší části vojíni, kteří narukovali 1. března, a z menší části starší vojáci. V kasárnách právě probíhal kurz polského jazyka, jehož se účastnilo i několik důstojníků. Poprvé se sem přišel podívat i velitel 12. kulometné roty kapitán Pavlík. Kolem kasáren nejprve projelo několik motorek. Strážní předpokládali, že jde o průjezd čs. četníků, přesto to hlásili. Zanedlouho se přiblížily nákladní a osobní automobily. Jeden zastavil a vylezli z něj Němci. To již poznali i strážní a začalo se střílet. Již při prvních výstřelech vyběhli účastníci kurzu vedení kapitánem Pavlíkem. Pavlík se nechal informovat o situaci a začal organizovat obranu. Rozdělili si rotní zbraně. Českoslovenští vojáci měli v kasárnách jen málo zbraní - pušky a lehké kulomety. Kriticky málo však bylo nábojů. Němci stříleli protiletadlovým dělem a ozařovali obránce silnými světlomety. Kapitán Pavlík energicky vydával povely a sám střílel z kulometu. V době, kdy byla situace nejtěžší, povzbuzoval vojáky slovy: “To nic, ty zmůžeme!” Ve chvíli, kdy vypálili Němci z děla, poznal neudržitelnost obrany, vytáhl pistoli a prohlásil: “To nic, hoši nebojte se! Poslední rána je pro mne!” Na scéně se objevilo německé obrněné auto, které ostřelovalo nádvoří. Střelba našich vojáků však byla stále řidší docházelo střelivo. Od kanceláře velitele praporu podplukovníka Štěpiny se ozvalo troubení “Zastavte palbu!” Karel Štěpina nařídil poručíku Martínkovi, aby vyšel ven s bílým praporem a vyjednával. Jen co však vyšli před kasárna, byli zadrženi. Naši se vojáci vzdali. Byli vyvedeni ven k památníku padlých a do kasáren vtrhli Němci. Na naší straně byli pouze dva lehce zranění, na straně Němců byli padlí a těžce zranění. Pro Místek začalo období nacistického teroru. Velitel obrany kapitán Karel Pavlík byl jedním ze stovek československých důstojníků. Do osudného 14. března se ničím významným neodlišil a nadřízení jej nehodnotili jako zvlášť nadaného. V kritických chvílích se vždy ukazuje pravá stránka osobnosti a Karel Pavlík v této zkoušce obstál. Do dějin se zapsal jako člověk statečný a neohrožený. Karel Pavlík byl jedním z mnoha předválečných důstojníků, kteří věděli, kde je jejich místo. Je jedním ze stovek zapomenutých a nedoceněných odbojářů, padl na domácí ilegální frontě v boji proti okupantům a splnil tak slova přísahy československého vojáka.

— diskuzních fór: 68 — příspěvků na fórech: 17082 — chatovacích místností: 15 — online lidí: 10 —